Školní výlet do Kjongdžu

O víkendu proběhla další z akcí pro zahraniční studenty, kterou pořádala universita. Účelem byla návštěva města Kjongdžu a jeho okolí na jihovýchodě země. Toto starobylé město je čtvrté nejstarší na světě a bylo mezi lety 57 př.n.l. - 935 n. l. hlavním městem říše Sila, která v sedmém století sjednotila Koreu. Už na začátku musím zmínit, že výlet to byl zajímavý a v podstatě zadarmo - za cenu 30 000 wonů (asi 500,- Kč) jsme měli kompletní dopravu, ubytování v opravdu pěkném hotelu, vstupy do všech objektů, dva obědy, snídani a party s občerstvením a pitím (alko i nealko) zdarma. Prostě paráda, kterou by byla škoda nevyužít.

Odjezd byl v sobotu v 8 hodin ráno (což mimochodem znamenalo vstávání nejdříve za poslední měsíc :-D), ale díky "dochvilnému" Francouzovi Jeromovi jsme odjížděli až po půl deváté. Cesta měla trvat asi čtyři hodiny, tak se rozhodli nás nejdřív zabavit hudbou - mocně dunící korejské taneční hity (pro některé čtenáře bude výstižnější pojem "techno" jak to nazvali i někteří studenti, ostatní trochu více hudby znalí se prosím nestřílejte :-) ) byly po pár minutách k nepřežití a na jejich přehlušení bohužel zdaleka nestačila sluchátka a maximální hlasitost mého telefonu. Tak nám po první zastávce a pár stížnostech byl na zbytek cesty puštěn (stejně hlasitě) film Avatar - na malé televizi z asi 10 metrů velmi efektní :-), ale nakonec se mi celkem dařilo pospávat a cesta tak rychle utekla. Na druhé zastávce jsme si dali oběd (nudle za ceny v podstatě stejné jako v restauraci) a mohli se pokochat pěknými skalistými vršky, které sice nejsou nijak vysoké, ale východní část země je jimi doslova posetá. Jinak odpočívadlo na Korejské dálnici se skládá z poměrně dlouhého komplexu několika restaurací, obchůdku a stánků s občerstvením a suvenýry a čerpací stanice, která už ale v sobě žádnou samoobsluhu nemá, jako to známe z Evropy (mimochodem tu jsem neviděl ani na žádné jiné pumpě kdekoli po cestě, vždy jen prázdná místnost s pokladnou). Ještě jeden poznatek od kamarádů - prý se tam nikde nedá koupit alkohol.

Po další hodince jsme dorazili do hotelu, kde jsme se ale ještě nemohli ubytovat, protože se zrovna v okolí běžel maraton a hotel po nich trochu nestíhal připravovat pokoje, takže jsme si jen odložili batožinu a jeli k jeskynnímu chrámu Sokkuram. Ten se nachází v areálu na vrcholku pohoří, takže naše tři autobusy musely stoupat celkem dlouhými serpentinami, které mimochodem na většině trasy neměli svodidla :-). Poněvadž je to celkem vysoko, na svazích se ještě držely drobné zbytky sněhu a hliněná cestička k chrámu byla celkem blátivá. Samotný jeskynní chrám teda není až tak jeskynní - budova vypadá stejně jako všechny ostatní Korejské chrámy, jen je tak napůl zasazena do skály a uvnitř je za sklem velká kamenná socha Buddhy.

Další naší zastávkou byl klášter Pulguksa, který je stejně jako Sokkuram na seznamu UNESCO. Klášter prý kdysi čítal na dvě stě dřevěných budov vystavěných na kamenných terasách, ale poté co ho na konci 16. století srovnali se zemí přátelé Japonci, byl postupně obnovován až do dnešní podoby zahrady, několika budov, jezírek, mostů a pagod. Místo to bylo sice zajímavé, ale musím říct, že pokud už jste nějaký ten Korejský Buddhistický chrám viděli, ostatní budou vypadat úplně stejně - dřevěné stavby v podobných barvách, stejné střechy, skoro stejné interiéry se stejnými vázami, sochami a obrazy.. Takže se není čemu divit, že už se většina lidí těšila na večeři, která byla ve velké restauraci a připraveno pro nás bylo Bulgogi. To jsou tenké plátky hovězí svíčkové se zeleninou, které se před vámi během chvilky uvaří v míse a vy si poté nabíráte jak je libo (samozřejmě s přílohou rýží). Po večeři jsme se ještě nechystali do hotelu, ale do posledního místa sobotního programu - jezírko Anapdži - v noci je to opravdu nádherné místo, krásně osvětlené a kdyby nebylo kolem nuly a nebylo tam tolik lidí je úplně ideální k romantickým procházkám, s posezením v trávě, ... ;-) Více se o tomto místě asi nedá napsat, to chce vidět, nebo se aspoň můžete kochat na fotkách.

Na hotelu jsme se ubytovali a před večerní party si chvíli odpočinuli na pokoji - nejvíce u dvou televizních programů, na kterých běželo komentované utkání v počítačové hře Starcraft - strategii, která je sice už 12 let stará, ale v Korei pořád neuvěřitelně oblíbená. Večerní program byl v dlouhém sále, se stoly plnými občerstvení a pitiva, takže to vypadalo na celkem slibný večer. Na začátku popřáli studentům, kteří mají v březnu narozeniny (což jsem mimochodem i já :-), zazpívali hromadně Happy birthday a dali malý dortík. Jo, zajímavost - z pěti lidí, co jsme měli narozeniny, jsme se čtyři narodili shodně 29. 3. - malá náhodička :-D. Poté přišla na řadu Talent Show, kde se měli presentovat studenti, kteří uměli něco zajímavého, takže jsme se bavili tancem, zpěvem, breakdancem, hrou na saxofon a krátkou vtipnou scénkou, kterou si pro nás připravili Finové. Zbylý průběh večera už vám asi nebudu popisovat - ne, že bych si ho nepamatoval, ale prostě se pilo, tancovalo, povídalo atd..

Ráno bylo pro některé příjemnější, pro jiné méně, ale nedalo se nic dělat, v devět museli být všichni nastoupeni dole v hale a připraveni odjet za poslední památkou. Tou byl komplex královských hrobek, kde všechny hrobky jsou oblé travnaté kopečky, tak 10 m vysoké, které vypadají jako obydlí hobitů z pána prstenů, až na to, že nemají žádná okna ani dveře :-) Jediná veřejnosti zpřístupněna je Čomnačonga, zvaná Hrobka létajícího koně. Uvnitř jsou po stranách archeologické nálezy, (například zlatá koruna, pás, ...) a uprostřed hrob panovníka s jeho pozůstatky. V zahradě nás jen potěšil závan jara, kdy jsme poprvé viděli pučet květy stromů, jinak tam nic moc zajímavého nebylo - asi vám musí připadat, že to zmiňuji u každé památky, ale ono to sice samostatně je zajímavé, ale takhle je to jedno druhému dost podobné a určitě by si to člověk více užil, kdyby výlet podnikl později, kdy by příroda nebyla už tak "šedá". Většina lidí si tak krátila čas do oběda hrou třeba s míčem, pro což místní neměli moc pochopení. Na oběd jsme měli Bibimbap - což je rýže v horké hliněné misce pokrytá nejrůznější zeleninou a polosyrovým vejcem, což se celé zamíchá s pálivou omáčkou, kterou jsme si naštěstí mohli dávkovat sami, takže moje verze pálila tak akorát (což bylo stejně celkem dost na to, jakou trošku jsem tam té červené pasty dal). Na to, že tam není žádné maso mi to jídlo vážně chutná, škoda že jsem byl ještě dost plný ze snídaně.

Na cestě domů bylo v autobuse nějak víc místa, nevím, jestli jsme někoho zapomněli, nebo jeli jiným autobusem, ale už sem seděl sám, takže jsem si mohl na sedačku lehnout a dospávat co jsem v noci nestihl. Nebo si užívat výhled z okna na krásnou jarní Korejskou přírodu, u které ani nevím jak, ale na první pohled člověk pozná, že není v Evropě. V Suwonu nás také přivítala modrá obloha a první zelené lístečky pučící ze stromů, takže opravdu doufám, že jaro je tu a nepřekvapí nás zase uprostřed týdne zával sněhu.

Co tu vlastně nakonec studuji

Tak druhý týden školy už je téměř za mnou a výuka se už jakž takž ustálila. S výběrem předmětů byl celkem problém - zdaleka nebyly takové, jaké jsem si představoval a jaké bych si přál aby mi na ČVUT uznali. Dlouhé hodiny jsem strávil nad popisem předmětů a výběrem těch aspoň trochu podobných. Poté psaní mailů učitelům s prosbami co nejrychlejší odpovědi a čekání jak to dopadne. Dalším hodně omezujícím faktorem je fakt, že mnoho kurzů je ve stejném čase a poněvadž je téměř na všech povinná docházka, není možné absolvovat oba kurzy najednou. Tím se mi výběr dost zúžil a vypadly tak nějaké alternativy, které jsem měl připraveny pro případ zálohy. Zbylo mi tak asi šest předmětů, které jsem si potřeboval zapsat, protože jiná možnost prostě není. Byl jsem se na nich první týden podívat, byly celkem v pohodě, jen teda dva z nich byly plné, takže budu potřebovat hodně štěstí, abych se tam dostal. Všichni ostatní studenti sice měli už předměty registrovány, ale skoro každý si chtěl něco změnit a protože bylo známo, že u spousty předmětů je už jen pár volných míst (nebo spíš většinou žádná), tak všichni běželi v pátek večer z párty na kolej, aby stihli půlnoc, kdy mělo být údajně online přihlašování spuštěno. Bohužel, systém ještě nefungoval a někdo tvrdil, že to bude spuštěno až v osm ráno, takže polovina lidí se vrátila do baru a ostatní, včetně mě, co byli už v pyžamu a celkem unaveni opravdu levnou tequillou (panák za 34,- Kč, double shot za 51,- :) ) to radši zalomili a nastavili budíka na 7:58. No jo, idea to byla sice hezká, ale poněvadž systém pořád neběžel, dával jsem si budíka vždy po hodině a snažil se dospat lehký bolehlav. Konečně se vše spustilo krátce před polednem, registroval jsem se jako blázen, ale ty zmíněné dva kurzy byly stále beznadějně plné. Nehodlal jsem u PC sedět celý víkend, takže jsme odpoledne s kamarády vyrazili do centra Suwonu a do systému jsem se díval až když jsem byl doma a měl po ruce počítač. Nic se bohužel nezměnilo, jen jsem zjistil, že kurz Operations Management chce celkem dost dalších lidí, takže pravděpodobnost, že by nás do plné posluchárny všechny narvali je malá. Po uzavření online přihlášek jsem náhodou našel jeden kurz, který vypadal podobně a zkusil napsat do Prahy jaká je situace, a jestli by mi případně nevzali tento. Už u toho prvního se dost cukali, že prý to není úplně ono (jo, ekonomové prý často dělají problémy), ale na tento druhý mail odpověděli celkem rychle, že to sice také úplně neodpovídá, ale v důležitých bodech to sedí, takže teda jo! Tím, že online systém už neběžel, nevěděl jsem, jestli je předmět také plný, nebo tam nějaká místa volná budou, tak jsem se připsal do seznamu, jako všichni ostatní studenti, na které už v jejich vytouženém předmětu nezbylo místo a čekám jak si s tím kancelář poradí. Na tom papíře jsem byl s tímhle předmětem jediný, takže doufám že to dobře dopadne a ještě mě tam nacpou. Ten druhý předmět, který byl plný, se mi podařilo vyřešit hned v pondělí, kdy jsme ještě se čtyřmi čínskými studentkami byli u sekretářky zjistit, zda vyučující nepřidá ještě nějaká volná místa jak sliboval. Ta nám sice řekla, že už takhle je hodně nad limit, takže nic nepřidá, ale že stejný kurz vyučují ještě další tři lidé v jiné dny, tak nás rozhodila tam. Že jsme tyhle předměty neměli na výběr už předtím je sice divné, ale co, je to English Composition, takže to bude určitě v angličtině a jiný háček v tom snad nebude. Bohužel oba tyto předměty zrovna dnes odpadly, takže jsem se o nich osobně nemohl přesvědčit - uvidíme příští týden.

Takže můj (snad) finální rozvrh a popis předmětů


Materials Laboratory 2 - tohle sem nečekal - za Plasticitu a teorii porušení (ošklivá pokročilá mechanika) mi uznají tohle, co jsme dělali už na střední a na dopravce někdy v prváku :D Zvěst, že na katedře mechaniky a materiálů uznávají téměř cokoli se zdá být pravdivá :)
Učitel je tu celkem v pohodě, chodím na to ještě s Finem Jannem a je na nás hodný.

Korean Language 1 - základy korejštiny - na první lekci na nás začala korejsky a vytasila papír, že na těchto hodinách je používání jiného jazyka zakázáno, k tomu tam byla polovina studentů co korejsky už umí (prý to mají zapsáno jen tak pro zábavu - kredity zadarmo). Hodně lidí se toho leklo a předmět si zrušilo, my co jsme zůstali víme, že to bylo jen strašení - teď s námi probírá jednotlivá písmenka a tleská nám když je řekneme, nebo napíšeme správně :)

English Composition 1 - chci něco za zkoušku z angličtiny, kterou mám mít doma. Původně jsem doufal, že mi uzná něco zajímavějšího, jako třeba Short stories, nebo History of American Literature, ale ty předměty jsem nakonec musel nedobrovolně vyřadit, když se mi kryly s jinými důležitějšími. Tohle bude o psaní (eseje atak :( ), ale nic jiného s tím už neudělám. Učitel byl v pohodě, angličtina bezva, ale poněvadž měl plno, jsem u jiného - Joshua Houser - podle jména očekávám taky celkem slušnou angličtinu :)

Polymer processing - dost mimo můj obor, ale opět katedra materiálů, takže jsem věděl, že nebudou dělat problémy a vezmou mi ho za stejný (myslím že dokonce lehčí) povinně volitelný. Volitelňáků je sice na výběr snad milión ale tomu co nabízejí tady se podobá asi jen tohle. Ten předmět sice asi nebude úplně hračka, ale co nadělám. Musím si trochu zopakovat materiály, chemii a fyziku a hlavně se naučit technická anglická slovíčka, protože slova která jsem v životě neslyšel + jeho celkem nic moc angličtina (jednoznačně nejhorší z učitelů co mám, když nepočítám učitelku na korejštinu) = absolutně netuším o čem mluví.

Strategic Management of Technology - náhrada za plný Operations Management - v Čechách mi to uznají za Management a komunikace v týmu - jeden z mála předmětů který má zápočet a který by se mi tudíž v létě dodělával dost blbě, takže vážně doufám, že to vyjde. Předmět mám ve čtvrtek od šesti do devíti, což je sice fuj, ale aspoň nemám školu v pátek, jako by tomu bylo s původním Operations Managementem.

Golf - perlička na konec - musím tu přece taky trochu sportovat a golf jsem si chtěl vždycky zkusit. Budeme teda celou dobu "jen" na driving range, ale už po první hodině musím říct, že mě to vážně baví. Je to hlavně o technice a tím pádem o hodinách tréninku. Ale když člověk přijde jak na to a rána mu (zatím spíš náhodou) sedne, nestačí se divit, kam až ten míček letí, když se do toho tentokrát vlastně vůbec neopřel, ale jen tak lehce tou holí švihl ;)

Výlet do Soulu

V sobotu nás čekal školou organizovaný výlet do Soulu. Na orientačních dnech jsme byli rozděleni do čtyř skupin nazvaných podle písmen z názvu školy A-J-O-U - já jsem v J-teamu. Každou skupinku má na starosti 5-6 členů AGA, což je skupina korejských studentů, která se stará o exchange studenty - pro všechny je to velká čest, že byli vybráni a mohou tak poznávat jiné kultury a zlepšovat se v angličtině (se mnou se teda zlepší :-) ). Na výlet do Soulu s námi nejeli všichni - starali se o nás jen Teddy, Ssun a Yun Ji (první je kluk, zbylé dvě sou holky - pozn.red.).

Sraz byl v devět před Yulgok hall a poněvadž zdůrazňovali, že máme být dochvilní a je to přes půl kampusu, vyrazil jsem o 15 minut dřív. Po pár minutách paniky, že mi už všichni ujeli mi došlo, že sem tam zdaleka první, takže jsem na všechny hezky počkal a mohlo se vyrazit - jelo se hromadně objednanými autobusy přímo do Soulu. Cesta trvala asi hoďku, ale celkem utekla díky komunikaci s Johannesem - Němcem studujícím v Rakousku, jehož táta má v Budějovicích (vidíte - v Budějovicích, by chtěl žít každý ;) ) firmu na pivní tácky, takže má k Čechám celkem blízký vztah.



Poněvadž jsme měli navštívit čtyři památky, tak se každá skupina vydala jiným směrem. Nás jako první čekala návštěva tradiční korejské vesničky, což bylo pár starých domečků s nádvoříčkem utopeným mezi různými novějšími a staršími baráky. Člověk si tam mohl za 1000 wonů uplést vlastní "lopatičku" pro štěstí, nebo vyzkoušet kaligrafii čínských znaků. Já jsem se zúčastnil jen jako divák a když jsem na cestě pryč chtěl ochutnat korejský čaj, odchytla si mě jedna korejka v hanboku (což je jejich tradiční kroj, něco jako Japonské kimono) že jestli mě může pozvat na čaj. Tak jsem tenhle ceremoniál podstoupil ještě s jednou starší japonskou turistkou - pozvala si nás do takového altánku, usadila na polštářek a servírovala čaj. Všechno to bylo hrozně tradiční a dobové, takže ten rituál trval strašně dlouho - než ohřála skleničky, vylouhovala čaj, donesla nám to, usadila se.. no prostě hodiny.. Mezitím dorazili ostatní studenti a začali si mě fotit a rozesmívat, takže bylo o zábavu postaráno. Nakonec jsme ochutnali zákusek z rýžového těsta a dýně - aspoň že k tomu byly dřevěné hůlky a nepovedl se mi trapas s těmi kovovými kluzkými monstry co jinak používají všude.

Další zastávkou byl královský palác Kjongbokkung. Cestou k němu jsme si ale prošli krásnou čtvrtí plnou starých domečků a stavili se na oběd - v restauraci jsme seděli na zemi a měli celkem hustou nudlovou polévku se zeleninou a dvěma kousky hovězí (sláva aspoň za nějaké maso). Ta malá zapadlá restaurace musela být asi hodně oblíbená, protože při odchodu čekala před vchodem asi deseti metrová fronta. Královský palác Kjongbokkung byl postaven roku 1394 a jedná se o rozlehlý komplex budov, chrámů a parků. Všechny budovy vypadají vesměs stejně, jen ty hlavní jsou otevřené a můžete vidět jejich výzdobu, vázy, trůn, obrazy.. V jedné menší budově se můžete nechat zdarma navléct do tradičních oděvů, ale čekací doba byla asi 50 minut a tolik času jsme neměli. Tak jsme se aspoň vyfotili s figurínami, do kterých se strčí hlava.

Buddhystický chrám Jogyesa je památka, jak jinak než zastrčená v centru a obklopena moderní zástavbou. V současné době prochází nejspíš rekonstrukcí, nebo kolem ní bylo prostě jen hodně nepořádku. Je to krásný chrám, kde do dnes uvnitř probíhají modlitby a několikrát denně se bije na velký zvon, buben (symbol pozemního života), draka/rybu (symbol vodního života) a zavěšený kovový plát (symbol života ve vzduchu). Uvnitř chrámu jsou tři krásné zlaté obří sochy Buddhy a venku stojí vysoká pagoda (tělo Buddhy) obklopena lístečky s přáními - také jsem si tam jedno napsal, takže když budete hledat, objevíte i něco česky ;)

Poslední zastávkou byla dlouhá a příšerně rušná ulička, plná obchůdků a stánků s jídlem. Prodávali se hlavně turistické předměty a suvenýry - nic zajímavého - prostě takové ty turistické blbosti jako máte kolem staromáku, jen v korejském podání. Jídlo už bylo o něčem jiném - to si kupovali hlavně místní, protože jste tam mimo jiné mohli narazit na takové dobroty, jako jsou například pečené motýlí larvy.

Zastavili jsme se ještě na večeři - asi nejznámější korejské jídlo zvané Bibimbap - miska rýže, do které si naházíte ze společného talíře nejrůznější zeleninu, řasy a větvičky, zalijete olejem a zakápnete (samozřejmě megapálivou) červenou omáčkou. Musím říct, že tohle bylo jedno z prvních jídel, co mi opravdu chutnalo - na druhou stranu jednou týdně nebo měsíčně by bylo tak akorát. Já prostě potřebuju flák masa :'( Zajímavostí restaurace byly ještě smíšené toalety - prostě dvě mušle a jedna kabinka pro všechny. Na metro jsme šli betonovým korytem malého potůčku - celkem hezké barevně osvětlené místo s kameny jako přechodem na druhou stranu, velmi oblíbené páry pro romantické procházky. Pár lidí ještě zůstalo v Soulu, prý nějaké nákupy a pařby - já už byl po celém dni tak unavený a uchozený, že sem uvítal cestu domů. Ta trvala skoro dvě hodiny, takže fakt zábava - nejdřív metrem s jedním přestupem do našeho Suwonu, poté autobusem po městském okruhu, na kterém byla v sobotu večer zácpa, takže klasický styl řidičů korejských autobusů - brzda/plyn. Cestou na kolej si ještě v malém krámku koupit něco dobrého na zub a na snídani a mohl jsem spokojeně padnout do postele.

První procházka po Suwonu

V den příjezdu jsou pro nové exchange studenty pořádány dvě akce - Barbecue Party a návštěva většího obchodu. Poté co jsme se vybalili, osprchovali a vyspali jsme se v sedm hodin sešli v hale a vyrazili do Barbecue restaurace. Bylo nás osm - Já, Fin Antti, Litevci Aurimas, Justinas a Monika, Mexičanka Karin, indonésanka Sisi, ještě jedna něco jako Asiatka a náš doprovod - domorodý student Pom.

Barbecue probíhá tak, že uprostřed stolu jsou horké uhlíky, rošt a vy si na to kladete a opékáte (vepřové, celkem tučné) maso dle potřeby. Obsluha nějak nemohla pochopit, že naše evropská půlka stolu má maso ráda propečenější, protože když už mělo tmavší okraje a kouř z našeho grilu se valil přes půl restaurace, vždy přiběhla servírka a maso otočila, nebo ho odstavila mimo největší žár :). Pak má před sebou každý misku rýže a vodu (kterou je prý neslušné si dolévat sám). Ostatní věci jsou společné a bere si každý co chce -mističky se zeleninou (česnek, salát, zelí, nějaké klíčky,...), kimči, pálivou omáčku a něco jako zeleninovou polévku s tofu, kterou si člověk trochu poleje rýži. Tohle mi fakt chutnalo - taková kombinace evropského (amerického) grilování s domorodými přísadami. Objednali jsme si k tomu pár lahví Sodžu - což je ta naředěná 20%, trochu sladší vodka. Celé to vyšlo na cca 130,- Kč a musím říct, že sem se fakt najed (pravda, toho masa sem sněd asi nejvíc :P ).



V devět jsme vyrazili do toho obchodu. Přidali se k nám ještě Korejci Dan a Steve (anglické přezdívky, páč jejich jméno bychom asi nevyslovili :) ) a vyrazili jsme na autobus. Správnou zastávku jsme našli až na podruhé a když uvážíte, že tam jezdí linka s číslem 5, ale třeba i 7000-3 a vše je v korejštině, tak mám pocit že sám nikam nepojedu. Obchod byl autobusem jen pár zastávek, jmenuje se Home Plus a je to něco jako hypermarket tesco otevřený do půlnoci - nahoře elektro, oblečení, kosmetika, restaurace, dole hlavně jídlo a základní levnější varianty toho co nahoře. Spíš sem se jen tak rozhlížel a koupil si hlavně vodu, skleničku a nějakou rýžovou, asi půl litrovou lihovinu, které právě chladím a možná se s ní ještě dnes opiju :). Věci jsou tam cenově dost podobné našim a najdete tam i pár výrobků nám známých značek. Zajímavý poznatek - na chodbách jsou stánky a butiky s drobnostmi, které zavírají dřív než obchod - teda zavírají - nikde žádné mříže, rolety, jen to tak přikryjí plachtou a zhasnou. Ochranku sem taky nikde neviděl - jen u vchodu chlap v obleku, který pokaždé uctivě pozdraví, ukloní se a nabízí leták s akcemi. Asi to pohlídají kamerami, nebo neznají zloděje.



Druhý den ráno jsem se rozhodl pro malou návštěvu města (nebo spíš přilehlých hlavních ulic, protože na ty autobusy si ještě netroufám). Ostatní studenty sem nenašel, tak sem vyrazil sám. Bylo celkem teplo a jen v jarní bundě sem se po chvíli potil (přitom ve stínech jsou ještě slušné hromádky špinavého sněhu. Prošel sem si kousek kampusu, je vážně rozlehlý, se spoustou parčíků a laviček - na jaře tu bude ještě krásněji. Před školou sem se pokochal větší křižovatkou a dopravní špičkou a vyrazil po hlavní ulici. Ta je tradičně plná krámků s barevnými nápisy a reklamami a snad z každého hraje celkem nahlas hudba. Nic moc zajímavého na ní k vidění nebylo, tak jsem odbočil do menší uličky, pořád ale na dohled známých budov. Ta byla taky plná obchůdků, už ale menších a dovedla mě k začátku nějakého sídliště s velkými stejnými paneláky. Radši jsem se vydal mezi menší rodinné domky, kde jsem narazil na zajímavý ovocný trh - dovnitř se ale podívám někdy příště. V těch menších uličkách to tak celkem divně smrdělo - něco jako ryby, ale nebylo to úplně přesně ono. Později jsem zjistil, že takhle to smrdí všude, kromě parků a velkých ulic. Na jeden z parků jsem narazil - takový lesík na kopečku, nahoře fotbalové hřiště, altánek a cvičící stroje, na kterých si protahovali klouby dvě starší paní. Vedle hrála skupinka chlápků nějakou hru o peníze - jeden hodil na koberec najednou asi pět klacíků a pak se deset minut handrkovali kdo kolik vyhrál. Když sem se jednoho chtěl zeptat jestli umí anglicky, pochopil že sem angličan a začal na mě mávat ať si to klidně vyfotím - nerozuměl jsem mu ani slovo, tak sem si je natočil a šel dál. Chtěl jsem si koupit nějakou svačinu na cestu, ale byli tam buď jen Paris baguette, Dunkin Donuts (to si můžu dát i tady), klasické restaurace (sedět se mi nechtělo) anebo stánky, kde ale bylo vše korejsky a bez nějakých obrázků, tak sem radši ani nezkoušel místní neznalost angličtiny a těšil se do menzy. Cestou sem se jen stavil pro dezert do Dunkin donuts - anglicky uměla jen jedna prodavačka a to ještě dost bídně, takže s Korejci a angličtinou to není zdaleka tak slavné jak jsem si původně myslel.


V menze si koupíte za asi 40,- Kč kupón a vyberete si jedno z šesti jídel. Zvolil jsem kotlík plný rýže a zeleniny, který vám dá přímo z plamene, takže cestou ke stolu ještě bublá a syčí. K tomu si naložíte do mističek Kimči, nějakou žlutou sladko kyselou ředkev (nebo spíš něco jako kedlubnu), polévku (ta byla celkem normální - voda s vajíčkem a pórkem a malý nápoj (prý jogurt, ale je to spíš takový řídký, hodně sladký džus). To hlavní jídlo se jmenuje Albap a to hnědé nahoře není karamel, jak jsem myslel, ale jikry. Je jich tam celkem dost a když jsem to celé promíchal a zalil tou pálivou omáčkou se sezamem, došlo mi, že to smrdí skoro jako v těch malých uličkách. Ale co, musím si na to zvyknout a měl sem hlad, tak sem se do toho s chutí pustil. V půlce jídla jsem zjistil, že nemusím zápasit s hůlkami, že se to může jíst i lžící - hůlky potom používáte jen na nabírání zeleniny z mističek kolem. Když už jsem to chtěl odnést, tak si ke mně přisedl Li z asociace pro zahraniční studenty a dal se se mnou do řeči - to bylo sice fajn, ale páč jsem nechtěl urazit, tak jsem to holt musel všechno dojíst. Na druhou stranu - ta křupavá rýže připečená ke dnu misky byla celkem fajn. Upřímně, dalo se to sníst a myslím že si na to zvyknu, ale příště vyzkouším něco jiného, abych si doma nemusel na spravení chuti dávat ještě ten donut :)

Cesta tam..

Za prvé, se mi fakt nechtělo věřit, že ten obří kufr nepojme zdaleka všechno co bych chtěl/potřeboval. Zadruhé, limit 20 kg je sakra málo. Takže první zabalení, váha 24 kg a problém co vyhodit. Šly jedny kalhoty, lahev slivovice a nějaká kosmetika, kterou si můžu koupit tady. Ok, váha cca odpovídá, ale hups, na letišti se tý slečně 22,6 moc nelíbí, takže to přede všema otevřít, vyndat boty, prodlužovák a druhou flašku - tentokrát pana Bechera. Takže sem bez českých symbolů a žaludeční medicíny :-(

Už jsem dlouho nikam neletěl, takže mě ty bezpečnostní opatření celkem překvapily - hlavně sundání opasku a vyndání noťase z brašny, kde byl tak krásně obložen kabelama, adaptérama a náhradníma ponožkama a trenkama. Grrr :-/ No nic, prošel sem tak hurá na palubu. Letadlo do Paříže bylo plný tak ze tří čtvrtin, místa všude celkem dost a ta hoďka a půl celkem utekla. Jediná nepříjemnost - když pak klesal na přistání skrz pár černých mraků, tak se to párkrát celý nějak zavlnilo a zaklepalo. Nevím jestli to je normální, nebo byla nějaká krizovka, ale pilot to zvlád, to je hlavní. Přistály jsme někde bokem, takže nejdřív jedním autobusem do terminálu, pak pěšky přes halu k dalšímu autobusu a tím k novému terminálu 2E - CDG je obří, ale naštěstí všechno fakt přehledně značený. Tak další kontrola - pásek mi tentokrát nechali, ale kromě pc sem musel vyndat i všechny ty kabely a nabíječky a pak to zas složitě skládat. Ach jo, díky ti Usámo..



Sice sem měl mít na přestup skoro dvě hodiny ale dorazil sem tam akorát pár minut před nástupem do letadla. Do krásné bílé obří 777, devět sedadel v řadě, ale na šířku místo stačilo bohatě. Na nohy to už nebylo úplně ono, ale dalo se. Kolem mě sedělo různě asi deset Taiwanek s nákupníma taškama Prada, Gucci, Dior atd.. prý je to ve Francii o dost levnější. S tou co seděla vedle mě - s Bonnie jsme cestou docela dobře pokecali, dala mi tipy na zajímavý místa v asii, ale stejně sem už ty názvy zapomněl. Každopádně zajímavý kontakt, který se do budoucna může hodit. Let celkem utek - ten systém zábavy byl super - člověk může sledovat kudy právě letí, poslouchat CD všech žánrů, rádio, sledovat asi sto filmů všech žánrů, dokumenty, seriály, hrát hry.. Jen spát se mi nějak nedařilo - z prvního výtuhu u filmu mě asi po půl hodině vzbudila večeře a pak už sem usnul jen na chvilku. Přistání bylo taky v pohodě, jen ještě hodinu rolování po tom obřím letišti, než se letadlo dostane kam má, vyplnit pár imigračních kartiček a hurá na korejskou půdu. Ta je mimochodem stejná jak ta naše, jen teda vzduch, když sem vylez z haly byl asi jako v Praze na silvestra po odpalování rachejtlí - divný smog, mlha.. Bylo i celkem mrazivo, někde se ještě držely hromádky sněhu, zamrzlá voda. Studenti z univerzity nás posadili do autobusu (mě, mexičanku, litevce a ještě jednu holku bůhví odkud..), kterým sme ještě hodinu a půl frčeli do Suwonu. Už celkem peklo sluníčko, ale cesta moc zajímavá nebyla - ten okraj Soulu, plnej vysokých stejných paneláků a nějakých skládek a stavenišť není nic moc. Aspoň moh člověk sledovat takový značky a typy aut, který v evropě nepotká (na druhou stranu, evropských aut sem viděl max tak pět..) Suwon je celkem velký město - celkem široký ulice, po barácích všude barevný reklamy, hodně aut, samý asiat..

Kolej je nakonec trochu horší než sem myslel - fakt něco jako Strahov, dvě postele, skříně, stoly s poličkama, židle, větrák, topení a u stropu sušák na prádlo. Na chodbě prádelna, koupelna, kuchyňka - žádný zázrak to není, ale stačit to musí. Nějak se tu vyčasilo, takže je fakt teplo - ještě že sem si vybral tu postel u dveří, když máme okna na jih. Takže sem se trochu vybalil, šel si do přízemí koupit do krámku, kde mají vše co student potřebuje pití, kabel na internet a šel se trochu vyspat (do erární deky a nafukovacího polštářa - ještě že sem si aspoň ten malý vzal. Můj čínský spolubydlící ještě nedorazil, takže si zatím užívám soukromí..